Těch společných třídních akcí bylo za devět let nesčetně. Mnoho barevných korálků navlékaných na zdánlivě nekonečnou nit. Kdo by v průběhu let přemýšlel o tom, že jednoho dne nastane okamžik, kdy budou všechny korálky navlečeny, nit bude nutné zavázat a hotový náhrdelník uložit do truhly společných vzpomínek?
Tento okamžik však nezadržitelně nastal v tomto týdnu na místě, které svým názvem symbolicky popřálo mnoho štěstí v budoucích životech — totiž v kempu Čtyřlístek ve Starých Splavech.
Už to nebylo o tom, jaké to bude příští školní rok v dalším ročníku. Už to nebylo o tom, kam bychom se ještě spolu mohli podívat. Bylo to jen o tom být naposledy spolu, povídat si a vzpomínat, blbnout při večerních schovkách, sejít se „tajně“ na jednom pokoji, spořádat hromadu mlsání a přitom si užít spoustu legrace.
Z pohledu nás dospělých nelze nevidět, že se z těch malých dětí vyloupli dospívající lidé, kteří čím dál méně potřebují naši podporu a postupně se již dokážou stále pevněji stavět na vlastní nohy.
Z pohledu třídního učitele musím ocenit i to, že se všichni na našem posledním výletu chovali velice zodpovědně a za celou dobu jsme neřešili žádný problém.
A tak nezbývá než doufat, že až se každý z nich vydá svou vlastní cestou, někdy si na ten společný náhrdelník vzpomene. Na jednotlivé korálky, které spolu navlékali, na chvíle, které je spojovaly. A že i když se nit společných let uzavřela, vzpomínky zůstanou navždy jejich součástí.
Tomáš Ehrenberger a Eva Houžvičková
