Povídám, povídám pohádku…

O čem že povídám tu pohádku? O svém interaktivním děťátku! Pochopitelně jde jenom o slovní hříčku. Pokud však místo slova pohádka napíšu osobní pravdivá zkušenost a místo interaktivního děťátka si dosadíte Základní školu Dubá, tak to na příběhu, o kterém chci psát, vůbec nic nezmění.

Začátek spolupráce

Psal se rok 2005, když jsem jako začínající středoškolská učitelka přijela školit počítače na (pro mě do té doby neznámou) základní školu v Dubé. Byla jsem nervózní – neznala jsem prostředí ani učitele. Už jsem měla tou dobou zkušenosti s tím, že učitelé mívají před počítači ostych. Ale mé obavy se velmi rychle rozptýlily. V Dubé se chtěli učit.

Uteklo pět let. To už jsem se naplno věnovala školení interaktivních tabulí. Tou dobou ještě IT nebyly tolik rozšířené a k nám na SPŠ v České Lípě, kde učím, jezdili zástupci škol, aby se seznámili s interaktivní tabulí SMART Board. A určitě tušíte, že i paní učitelky z Dubé se přijely podívat. Tou dobou se paní ředitelkou stala Mgr. Jindřiška Skalická, která měla jasnou představu o tom, co by ráda na své škole viděla. A interaktivní tabule do jejích představ pasovala. Bohužel na její škole žádná dosud nebyla a navíc se obávala, že třeba tuto novinku nebudou chtít učitelé používat. A já můžu být jedině ráda, že jsem mohla tyto obavy paní ředitelky rozptýlit. Školení se povedlo – SB má v Dubé zelenou.

Pokračujeme

V průběhu několika dalších let jsem se tu a tam s paními učitelkami ze ZŠ Dubá potkávala na různých akcích – školení, přednášky, workshopy… A byla jsem moc ráda, když jsem se dozvěděla, že interaktivní tabuli už mají a že je o ni mezi učiteli opravdu zájem.

A najednou přišla výzva s velkým V – Výzva 51. A v rámci uskutečňovaného projektu této Výzvy se mi v mém pracovním itineráři opět objevila má oblíbená základní škola – myslím, že nemusím psát, která to je… A když jsem přijela opět po letech do Dubé, nestačila jsem se divit. Škola byla vybavena počítači v každé třídě, počítačová učebna jedna báseň, 4 SMART Boardy na svých místech. Ale co mě nejvíce oslovilo, bylo setkání se starými známými – snad mi toto oslovení dubští učitelé odpustí. Pochopitelně se osazenstvo školy za ta léta měnilo, ale pár skalních učitelů zůstalo. A nebyli sami, i mladých bylo dost. Opět mi tu bylo dobře – pohoda, vstřícnost, zájem. Probíhalo jedno školení za druhým, až nastal čas na uskutečnění mé další role ve velké výzvě – mentorování.

Mentoring

Musím přiznat, že obavy a nejistota z této mé role byla oboustranná. Já si nebyla jistá, zda se mi podaří naplnit očekávání učitelů a oni si nebyli jisti mou reakcí na jejich výuku. Ale výsledek mého úplně prvního dne přímého mentoringu mě naprosto ohromil. Co hodina, to originál, co hodina, to perla! Najednou jsem si začala uvědomovat, že i já na tom mám svůj podíl, že i já přispěla svou trochou k uskutečnění této pohádky. Kdybyste tušili, jak jsem byla v té chvíli pyšná! Uvědomila jsem si, jak se v této škole sešlo vše, co by měla správná škola mít –  vedení školy s jasnou koncepcí, skvělí učitelé, příjemné podmínky pro jejich práci, technické zázemí.

Občas slýchávám různá postesknutí typu: Když oni se starší učitelé už nechtějí nic nového učit… Nebo: Ti mladí – vůbec se nesnaží… Já osobně tuto zkušenost nemám – a na Základní škole Dubá to opravdu ani v nejmenším neplatí!

Poděkování

Děkuji všem učitelům z Dubé, kteří mi dovolili mít tak úžasné zážitky. Zvláštní poděkování patří paní ředitelce Jindřišce Skalické, se kterou se mi vždy výborně spolupracovalo – a věřím, že i nadále bude spolupracovat. Už máme dokonce další plány J.

Povídám, povídám druhou…

že se těším na další spolupráci s Dubou!

Pohádku Vám vyprávěla

Mgr. Hana Ulíková

SPŠ Česká Lípa