JSME ZASE SPOLU
25.5.2020 se otevřely dveře základních škol pro první stupeň. Nejinak tomu bylo i u nás v Dubé. Rodiče tak měli možnost své dítko po vyplnění přihlášky poslat „konečně“ do školy.
Žáci druhé třídy přišli téměř všichni, což mě, coby třídní učitelku, velmi těší. Těšili se na sebe i oni. První zklamání však přišlo co nevidět, když zjistili, že jsou z důvodu nařízení rozděleni do dvou tříd.
Bylo vidět, že někteří s tím opravdu bojují. Cizí třída a jen polovic kamarádů…. Děti se chtěly alespoň vidět. Co teď?
Bylo na mně s tím něco udělat, rychle zaimprovizovat. My učitelé toto ovládáme. Vždyť děti jsou nevyzpytatelné. Nejprve si každý z dětí vyráběl vlaječku se svým jménem a obrázkem. Tím jsem získala čas a odměřila každému dva metry na provázku. Právě dva metry oddělovalo očko, na které si každý zavěsil vlaječku a stál si u ní. Nakonec nás dělily pouze dveře ze staré budovy do nové. To bylo radosti, když se dveře otevřely. Šňůra to byla hodně dlouhá, ale děti se viděly, mávaly si…. V tu chvíli se jejich oči rozzářily a vůbec jim ta vzdálenost nevadila. Opět jsme táhli za jeden provaz. Odpoledne jsem provázek natáhla mezi jejich třídami a vlaječky prohodila. Přesto, že žáci mohli zůstat doma a plnit či neplnit úkoly z distanční výuky, vrhli jsme se do učení a věřte, jde nám to bezva. Máme se rádi, a tak nám to jde všechno tak nějak lépe.
A co dětem doma chybělo nejvíce? Většinou kamarádi, školní oběd, teta Naďa (paní asistentka), paní učitelka, zvířátka z chovatelské třídy, plyšák Myšák (maskot třídy), legrace …
Jana Pancová, třídní učitelka
